Die Sprache der Bienen

Die Sprache der Bienen

Die Bienen kommunizieren auf eine sehr komplexe Art miteinander.

Sammelbienen teilen ihren Stockgenossinnen durch Tänze mit, wo sie Nahrung gefunden haben.

Der Bienentanz wurde bereits von Aristoteles beschrieben. Entschlüsselt wurde er von dem Verhaltensforscher und Nobelpreisträger Karl von Frisch.

Es gibt den Rundtanz, den Sicheltanz und den Schwänzeltanz.

Der Rundtanz zeigt eine Futterquelle in der Nähe bis etwa 100 Meter vom Bienenstock an. Die Biene läuft dabei einen Kreis abwechselnd links- und rechtsherum. Je ergiebiger die Nahrungsquelle ist, desto lebhafter wird getanzt. Beim Rundtanz wird keine Richtungsangabe übermittelt.

Dieses ist die Grundform des Tanzes, die Tanzform ändert sich mit der Entfernung der Futterquelle. Die Form öffnet sich und wird zum Sicheltanz wenn das Futter ca. 25 bis 100 m vom Stock entfernt gefunden wurde.

Der Schwänzeltanz bezieht sich auf die Richtung zur Schwerkraft, d.h. die Sonne ist immer oben. Er zeigt Futterquellen an die weiter als 100 Meter entfernt sind. Die Biene läuft dabei ein kurzes Stück der Wabe geradeaus und kehrt auf einem Bogen zum Ausgangspunkt zurück. Der Bogen wird abwechselnd nach rechts und links ausgeführt, ähnlich der Ziffer 8. Der Winkel der Geraden zur Senkrechten entspricht dem Winkel zur Sonne, den die Bienen einhalten müssen, um zur Futterquelle zu kommen. Auf der Geraden vollführt die Biene mit dem Hinterleib eine Schwänzelbewegung. Je heftiger sie tanzt, umso ergiebiger ist die Futterquelle. Die Anzahl der Durchläufe gibt die Entfernung an. Durch luftgetragene Schallsignale durch die Flügelbewegungen der Tänzerin werden Tanzinformationen an mitlaufende Stockgenossinnen weitergegeben. Bienenschwärme informieren sich mittels des Schwänzeltanzes über neue Nistorte.

In seltenen Fällen können auch direkte Tänze auf dem Flugbrett im Freien beobachtet werden.

Řeč včel

Včely spolu komunikují velmi komplexním způsobem.

Včely sběračky svým kolegyním sdělí tancem, kde našly potravu.

Včelí tanec byl popsán už Aristotelem. Rozluštil ho přírodovědec a nositel Nobelovy ceny Karl von Frisch.

Existuje tanec kruhový, tanec srpkový a vrtivý tanec.

Tanec kruhový ukazuje na zdroj potravy v blízkosti do 100 metů od úlu. Včela přitom běhá v kruhu střídavě doprava a doleva. Čím je zdroj potravy vydatnější, tím živěji tančí. U kruhového tance se neudává žádný směr.

Toto je základní druh tance, forma tance se mění podle vzdálenosti zdroje potravy. Forma se otevírá a stává se srpkovým tancem, pokud byla potrava nalezena ve vzdálenosti cca. 25 až 100 metrů od úlu.

Vrtivý tanec se vztahuje ke směru zemské přitažlivosti, tzn. slunce je vždy nahoře. Ukazuje na zdroj potravy vzdálenější více než 100 metrů. Včela běhá přitom po krátký úsek plástve rovně a vrací se pak obloukem zpátky k výchozímu bodu. Oblouk provádí střídavě doprava a doleva, podobně číslici 8. Úhel přímky ke kolmici odpovídá úhlu slunce, který včely musí dodržet, aby se dostaly ke zdroji potravy. Na přímce předvede včela zadečkem vrtivý pohyb. Čím prudčeji tančí, tím vydatnější je zdroj potravy. Počet proběhnutí udává vzdálenost. Vzduchem přenášenými zvukovými signály pohybů křídel tanečnic se předávají taneční informace dalším včelám v úlu. Roje včel se prostřednictvím tance informují o novém místě pro hnízdění.

Ve vzácných případech je možné pozorovat tanec i přímo na letáku úlu ve volném prostoru.